Strejda to zařídí

Letní povídka pro Víkend MF Dnes............................................................................................................

Z předzahrádky letní restaurace se ozýval hlasitý hovor jen občas přerušovaný zvonivým smíchem. Kromě Janouška se sešla celá třída. Chtěli se ještě užít, než se většina z nich pozítří rozjede na prázdniny. Honza má další rok učňáku v kapse, zítra dá ještě zkoušku na řidičák, což je ovšem formalita, na letní brigádě chce jezdit s autem. Už se rozednívalo, když příchozí esemeska rozsvítila modře displej jeho telefonu. Brácha, nezapomněls na zítřejší zkoušky? Miloš. Zas ten jeho starostlivý bratr. Copak ho musí pořád hlídat?  Já ne, ale tys asi zapomněl, že tam máme strejdu… vyťukal rychle odpověď, podíval se na hodinky ukazující deset minut před čtvrtou a uznal, že by se měl přece jen trochu vyspat. Poté se rozloučil a zavolal si taxíka.

„Brý den.“ Učitel přehlédl skupinku čekající před učebnou. Odemkl a sledoval přicházející. Jsou tu všichni, jen svého synovce nevidí. Vybavil si jeho nespolehlivost, se kterou mu po celou dobu kurzu lezl pořádně na nervy, a vzpomněl si na včerejší větu: „Honzo, zítra NEJPOZDĚJI v sedm, jinak už můžeš rovnou zůstat doma, jasný?“ Podíval se na hodinky ukazující půl osmé a sáhl po telefonu. „Čau!“ ozval se vzápětí ve dveřích za učitelem známý hlas. „Strejdo, šéf říkal, že budu muset ještě do práce, tak mě máš pustit co nejdřív.“ Učitele zaplavil prudký nával vzteku, ale rychle se ovládl: „Jdi si sednout Honzíku, už se začalo.“

Půvabná komisařka zavřela za žáky na třicet minut dveře. Kromě dvou učitelů zůstal v přední místnosti také starý zkušebák, bývalý policajt, který byl ještě předtím esenbák. Pravačka pod ohromnou lysou hlavou míchá kafe. „Pamatuješ, Venco,“ otočil se k němu učitel Jarda „jak se ve státní autoškole ještě za bolševiků Pišingr z toho ježdění zbláznil?“ „Ne-ee,“ uchechtla se bývalá uniforma. „Vylezl v červených trenýrkách s bílejma lampasama na ten velikej smrk před školou a nahoře ve větvích křičel, že je veverka. Když rozhoupal špičku, že přeskočí na druhej strom, všichni zaměstnanci i s ředitelem začali snášet pod strom matrace, aby spad do měkkýho. Potom ho sanitka odvezla rovnou do Bohnic. Bylo zrovna před Vánocema a než dojeli do blázince, stačil ještě Pišingr sežrat saniťákovi tři pytlíky lískovejch oříšků.“

„Jardo, tys měl tehdy toho Brejšu, toho vyhazovače, jak dělal zkoušku naposedmý, co?“ rozpomněl se bývalý policajt, a aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Před zkouškou, když už jsme seděli v autě, se otočil napůl dozadu ke mně a povídá: Dobře se připoutej četníku, teď tě svezu, že na to nezapomeneš! A potom vjel do křižovatky na červenou, stáhnul okýnko, vystrčil ruku a mával na ty, co měli zelenou, aby jako jeli. A já mu povídám, pane Brejša, vy jste neviděl tu červenou? A on na to: Viděl, dyť je taky pouštím!“

Do smíchu tří zúčastněných se začali trousit první žáci, kteří dopsali test. Když učitel a strýc v jedné osobě projeví zájem o výsledek teoretické zkoušky, synovec jen pokrčí rameny: „Měl jsem co dělat, abych neusnul.“ „Tak se snaž neudělat mně ostudu alespoň při jízdě“ odpoví učitel, a potom co se jeho nos protne se synovcovým dechem, ještě dodá, že pojede jako poslední, aby měl dost času vystřízlivět. Oba mohou být klidní, dobře ví, že po nedávném výroku soudního znalce, který do televizních kamer prohlásil, že na základě pozitivní dechové zkoušky s výsledkem přes dvě promile ještě nelze usuzovat nic o přítomnosti alkoholu v krvi, nikdo už nikomu dýchat nedává. Zkušební obr je chvíli s úsměvem poslouchá, potom si nasadí čepici a zavelí: „Jedem!“

Během jízd s šesti dalšími uchazeči se ukázalo, že zatím prospěli všichni, z testu neuspěl pouze poněkud nešikovný Kouba, ale to jen proto, že to moc neumí s myší, čímž došlo k tomu, že neoznačil tři jinak velmi snadné odpovědi. Díky hladkému průběhu praktických zkoušek měl učitel po cestě dost času přemýšlet o některých nevýhodných aspektech výuky příbuzných. Také si pomyslel, že tahle nová generace už není, co to bývalo, ta předchozí ještě neměla mobily, když se na něčem domluvili, většinou to platilo. Zkrátka na ně bylo ještě spolehnutí, tihle jsou schopni poslat esemesku pět minut před výukou, oznámí jen, že nepřijdou a víc je nezajímá. Zvykli si, že jsou pořád ve spojení a mohou si měnit dohody, kdy se jim zachce. Z dřívější zkušenosti učitel také ví, jak nevděčné je učit příbuzné a že to přináší mnohá nedorozumění. On na děti svých sourozenců neumí být tak přísný, jak by si zasloužily, ony si zas myslí, že strejda už to nějak zařídí. Ano, má je rád a úspěch jim přeje, jenže nic zařídit nemůže, přes rozhodnutí je u zkoušek komisař.

Adéla právě bezchybně zacouvala do mezery v řadě stojících aut, načež zatáhla ruční brzdu, čímž si vysloužila komisařovu pochvalu. Na chodníku čeká Honza, kromě povinných jízd v autoškole má už něco odjeto, jeho otec ho na chalupě nechá občas svézt. Jízdy se tudíž neobává, věří si, možná až příliš. Praxe černých jezdců je částečnou výhodou, pokud jsou ovšem schopni odhodit při zkoušce své zlozvyky a před komisařem vyvolat dojem způsobného začátečníka. Na to je ale Honzík po probdělé noci příliš uvolněný a tak si sklopí opěradlo, jako by se chtěl ještě dospat, levý loket si pohodlně vyloží do okýnka. V prudkém letním slunci nevidí svítit červenou kontrolku, a aniž by odbrzdil, chce se rozjet. Motor nejprve dvakrát chcípne, po třetím nastartování synovec sešlápne pedál plynu na podlahu, takže motor se už nezastaví, zato Fabie se děsivě vzpíná na zabrzděných kolech. Honza se orosí a skromný prostor auta vyplní lihový opar. Okénka ostatních spolujezdců se otevřou téměř současně. Komisaři už dochází trpělivost, když Honza konečně odbrzdí a auto prudce vyrazí vpřed. Před značkou přikázaného směru jízdy se Honzík nejprve neuváženě zeptá, kam má jet. Když v poslední chvíli dopravní ceduli zahlédne , vydechne jen: „Sorry, už jedu“ a hlasitě říhne. Strýc-učitel úspěšně potlačí nával studu i smíchu. Nevyspání se očividně projevuje v Honzíkově vnímání. Přesto zkušební Fabie uhání v jednu chvíli po hlavní třídě téměř šedesátkou, když z vedlejší se přiřítí velká Mazda a těsně před křižovatkou prudce zabrzdí. Honzova levačka se vylekaně vrátí z okýnka na volant a současně s ní letí k černým brýlím amatérského závodníka ostrá nadávka. Ta v Janovi zřejmě vyvolá vzpomínku na včerejší večer a rozpovídá se tak bezprostředně, jako by ani nedělal zkoušku: „Jak jsem včera jel domů tím taxíkem, ty vole, chytli nás policajti, von byl nějakej den bezpečnosti, nebo co, ty vole, nakonec musel v tý tmě měnit žárovku. A to po něm chtěli eště litr… kreténi.“

Nikdo už nezjistí, zda nastalé události měli příčinu ve zvláštní konstelaci toho dne, nebo v celkové situaci ve státě, kde se po posledních volbách děly jen těžko uvěřitelné věci. Moc soudní se pletla do zákonodárné a výkonná zase do soudní a naopak, policie zatýkala kdekoho a jen málokdo se vyznal v tom, zda se tak děje na něčí objednávku, nebo jde o pouhé chaotické řetězení podivných náhod. Jisté je jen to, že osádka zkušebního vozidla se při zpáteční cestě stala nechtěným svědkem několika událostí, které se běžně nevidí. Nejprve museli zpomalit a uhnout z cesty vězeňské dodávce převážející vězně J. K. ke krajskému soudu, která kolem nich prolétla závratnou rychlostí, aby na příští křižovatce přerazila sloup veřejného osvětlení, a poté zůstala ležet na boku v prostoru tramvajové zastávky. Ve voze zůstalo potlučeno všech pět příslušníků ostrahy, bez zranění vyváznul pouze doživotně odsouzený vězeň, který z rozbitého okénka volal na přihlížející zvědavce: „Bůh to vidí! Jsem nevinen!“ Město se tím okamžikem stalo zcela neprůjezdným, ale sanitka by k případu stejně nepřijela, neboť byl konec měsíce a místní nemocnice nesměla z důvodu nějakého nového, nesmyslného nařízení překročit limit a další pohonné hmoty mohla čerpat opět až v příštím měsíci. Proto všichni lékaři, záchranáře nevyjímaje, směli v tyto dny při zásahu používat pouze MHD. Hlavní zprávou pro místní bulvár byla ovšem informace, že k nabourané dodávce nedorazili ani hasiči, kterým cestou shořelo jejich auto dřív, než ho stačili uhasit.

Zážitek s vězeňskou dodávkou vyvedl Honzu natolik z míry, že ačkoli jel po zbytek cesty k učebně stále po hlavní, zastavoval pro jistotu před každou křižovatkou. Jízdu potom za všeobecného veselí přihlížejících spolužáků korunoval tím, že při parkování ulomil u nové Fabie svého strýce zpětné zrcátko. Přítomní svědci této události vzpomínají, že komisař na to řekl jen: „No comment“ a učitel uzavřel celou situaci slovy: „To tě teda pěkně děkuju, ty vole.“