Vzpomínka na A.L.

Lustig znamená v němčině veselý, Ernst je Arnošt. A když Němci vysloví ernst jako přídavné jméno, významem toho slova je vážný, opravdový, nebo přísný. A přesně takový Arnošt Lustig byl. Celý život mluvil vesele i o vážných věcech.

Světově uznávaný spisovatel, s nominací na Pulitzerovu cenu z roku 2008, obdržel v témže roce Cenu Franze Kafky. Patřil k lidem, kteří rozdávají úsměv, pozitivní energii a na ostatní ve svém okolí dovedou přenášet dobrou náladu. Ani vrásky nestačily zakrýt kluka, jenž byl stále přítomen v části jeho duše, a na nás se usmíval z jeho očí. Naštěstí měl mnoho přátel mezi muži i ženami, kteří dělají dost pro to, abychom na něj nezapomněli. Arnošt Lustig se během svého života snažil, abychom nikdy nezapomněli na to, co znamenal holocaust. On sám ho patrně díky svému instinktu a shodou neuvěřitelných náhod a šťastných souvislostí přežil jako jeden z nemnoha, aby nám opakovaně podával svědectví a varoval tak před opakováním hrůz dvacátého století. I v posledním dokumentu říká: „ Je důležitý o tom mluvit. Ne proto, abychom ty lidi litovali, protože to jim nepomůže. Těch šest miliónů mrtvých Židů a těch šest miliónů nežidů už nikdo nevzkřísí. Ale pro nás a pro naše děti je důležitý o tom vědět, protože je to posílí. Kdyby k mým dětem někdo přišel a řek sbalíte si svý ranečky a nastoupíte na nádraží v Holešovicích, tak moje děti řeknou ne. My si nic nesbalíme a my nenastoupíme, protože náš tatínek nám řek, kam bychom jeli a my tam nepojedem. Čili vědět, dělá lidi silnějšími. Poznání je síla.“ Poznáváme svět na základě vlastní zkušenosti a s pomocí vyprávění předchozích generací. Při analýze dějin se nám zdá vše jasné. Víme co, kdy a proč se stalo. Jednáme v přítomnosti a vidíme do minulosti. Ale jedním ze zákonitostí života je, že nikdo neví, co se stane zítra. Proto mě nedávno překvapila slova jednoho významného, dnes již nežijícího, českého historika v jedné televizní diskusi. Řekl tehdy, že dnes již je demokracie v Evropě natolik ukotvena, že už nemůže nic, co by se podobalo nástupu nacismu a holocaustu, který ho následoval, znovu nastat. Demokracie je však křehká stejně jako každý lidský osud. A nikdo neví, jestli se právě teď někde nenarodil nějaký nový, budoucí diktátor. Je zvláštním úkazem, že lidé se z dějin asi nikdy nepoučí. Také proto, že každá nová generace prožívá vše znovu sama za sebe a osobní zkušenost je nepřenosná. Ale pro lidstvo je přímo životně důležité se o to neustále snažit.